Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "grf"
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF
kdy...Jak?.....kdo?! a proč!....
..........a další moje rozumy
když čtyřmi jednu otevře ti drak
tři ze čtyř hádanky poodhrne stín
pak dvě ze čtyř skrývá temný smrti mrak
jen jedna vede do hlubin
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrFTak a je tu nová soutěž! Termín konce stanovím zase alespoň týden předem, takže se nemusíte obávat, že to nestihnete dopsat. Téma jevlak. Možná to zní podivně, ale věřte že se to dá pojmout různě. Moc mě potěší každá práce. Délka je neomezená. Svá díla pošlete na již známou adresu luci@mistr.info nebo xmistrova@seznam.cz. Soutěž startuji dnes 20.3 2011. Moc se těším na vaše práce.
P. S. Počet odevzdaných prací najdete o řádku níž, aktualizuji ho každých 24hodin.
Odevzdané práce: 0
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF
Procházím se ulicí, kterou tak dobře znám. Viděl bych dlažební kostky, které jsem jako malý často pozoroval,šedé fasády domů, pouliční lampy, svou oblíbenou kavárnu, jenže nemůžu. Něco je tu jinak, to já jsem jiný, nevidím. Nevidím nic. Ani domy ani lampy ani kavárnu. Vůbec nic. Jdu tedy dál vstříc temnotě, jen zvuky mích kroků, mě dokazují že stále jdu... "Tome!" Slyším za sebou známý hlas. "Tome, mrzí mě,že si..Tome?" Zrychlím, nepotřebuji utěšovat. Někdo mě chytne za ramena. " Poslouchej mě, nemá smysls se trápit. Už s tím nic neuděláš. Teď půjdeš se mnou, zastavíme se v kavárně a něco si dáme, ano?" Neodpověděl jsem. Chytla mě a táhla směrem ke kavárně, nebránil jsem se.
..............
Procházím se ulicí, kterou tak dobře znám. Představuji si dlažební kostky, které jsem jako malý často pozoroval,šedé fasády domů, pouliční lampy, svou oblíbenou kavárnu....
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF
Jsem tu sám. Uvědomil jsem si, když jsem se probral. Byl jsem na poušti. Netuším jak jsem se sem dostal. Dokonce ani nevím kdo jsem. Vždy když už jsem si myslel že už sem jen krok k tomu, abych si vzpomněl kdo jsem sem se ocitl zase na začátku. Vše co jsem viděl byl jen písek, nebe a žhnoucí slunce, kamkoliv jsem se podíval. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem prostě šel. Má situace se mi zdála ještě bezútěšnější, když se krajina neměnila. Šel jsem dál možná minuty, hodiny a kdoví třeba dny. čas tu nehrál roli. Měl jsem žízeň a hlad, ale šel jsem dál. A pak, v jednu chvíli už jsem dál nemohl. Možná to bylo tím, že jsem si uvědomil, že to nemůže být realita, nebo že to nemá smysl. Dřepl jsem si do ohnivě horkého písku a zavřel oči, v tu chvíli jsem si přál zemřít.
.......
V nemocnici stály kolem lůžka příbuzní pacienta. Své ubrečené oči opírali o doktora ve snaze vymámit z něj nějakou informaci o změně stavu pacienta. Doktor se otočil od přístroje podíval se po obecenstvu a pronesl: "Je mi líto ale právě jsme ho ztratili"
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF
Rozhodla jsem se prodloužit tuhle kapitolu, jelikož byla krátká až oči bolely:D
stejní, ale jiní:
"kdo.." chtěl se zeptat Don, ale jeho vlastní kopie ho přerušila. "Pššt, vše vám vysvětlím" šeptl. Don tedy ztichl a znovu se zaposlouchal do rozhovoru průvodkyně...
"...Dobrá tedy. Chci, abyste co nejříve zjistila, o co mu jde." Domluvila žena na obraze. A Ania jen přikývla, otočila se a kráčela směrem k Donovi. Don nevěděl, co má dělat a bezradně zašilhal ke svému dvojníkovi. Ten němě naznačil, že má zůstat tam, kde je. A když se Ania dostala do blízkosti neznámého, skočil a obratně jí zacpal ústa, aby nemohla křičet. Kývl na Dona, aby mu pomohl. Don nevěděl, co má dělat a stál celý přimražený na místě. "Dobrá, vrátím se pro vás" řekl pobaveným tónem druhý Don.
Ania měla vykulené oči hrůzou, ale nesnažila se nijak bránit. Ani když jí naznámý pobídl k jednomu z obrazů. Tiše cosi zamumlal, pak třikrát zaklepal na rám obrazu a ten se k Donově úžasu otevřel.
Ania i její únosce vlezli do tunelu za obrazem a potom se Donovi ztratili ve tmě...
"Tak a dost!" Už toho má plné zuby! Dneska toho už viděl až až. Už toho měl plnou hlavu. Otočil se na podpatku a vyrazil směrem k východu.. Ano východu tohole zámku, který si zněj tropil blázny. Vyběhl na svěží noční vzduch a utíkal dál ke svému autu. Nastartoval a rozjel se, co nejdál od tohohle místa. "Promiň" šeptl někdo vedle něj. Donovi se nachvíli zastavilo srdce. Pomalu pomaličku se otočil. Jasně, byl tam zase on. "Zastav poručil muž tiše." Don se zamračil " Dobrá, jen když mi slíbíte, že vystoupíte a dáte mi pokoj." Vzdychl "Ne to nemůžu, jste v nebezpečí a já vás nemůžu nechat odjet domů."
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF
21.5. 1901 asi něco po desáté v noci
Asi bych si měla začít psát "deník", protože se mi stalo opravdu něco divného.... Jmenuji se Mia Mcrockforthová a zítra mi bude osmnáct. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo jen pár měsíců a tak žiji se svým strýcem v jeho sídle. Můj strýc patří k typické střední vrstvě a snaží nebo spíš snažil se mne vychovat jaksepatří jako mladou dámu. Je mi opravdu líto, že mne vždy jen viděl jako něco, co musí provdat co nejbohatěji, jen jako osobní zisk. No abych moc neodbočovala od věci...
Všechno to začalo včera večer... Bylo opravdu krásně a já si otevřela okno k terase v mém pokoji... dlouho jsem poslouchala zpěv ptáků a šum přírody a zanedlouho jsem usnula. Šok pro mne nastal, až když jsem se vzbudila... Ležela jsem totiž v úplně cizí posteli. Rychle jsem vstala, abych se podívala, kde to jsem, co mě však zarazilo, bylo zrdcadlo uprostřed pokoje (né tak úplně to zrdcadlo spíš ten odraz v něm). V tom zrdcadle jsem viděla někoho jiného. Pak mě něco napadlo. To je určitě jen sen... Byl ale tak reálný. Prohlédla jsem si pečlivě tento útulný pokoj, zdál se opravdu malý a chudý, něčím mě však přitahoval. Pomalu jsem vyšla z pokoje a uviděla malou holčičku s králíčkem v ruce. Neváhala jsem a zeptala se: "Kde to jsem? Co se mi to stalo? Kdo jsi ty?" Dívenka se unaveně usmála a povídá: "No tak, Lili, něco se ti zdálo. Jo mám ti vzkázat od maminky, že máš zajít za Maxinem, má prý pořádný hlad." "Cože, Lili, co to má znamenat a Maxin, kdo to je?" Holčička se na mě zamračila, ale odpověděla... Dozvěděla jsem se toto: Jmenuji se Lilian Twertejnová, žiji se svými rodiči a svou sestrou Katie v malém baráčku na venkově. Zítra mi bude 18 (aspoň něco odpovídá). Mám jednoho koně Maxe a psa Pana Jixe. Celý den jsem si náramně užila, měla jsem sice modřiny na nohou (Max je opravdu úžasný kůň), ale byla jsem šťastná a usnula sem brzy...
No a ráno jsem se probudila opět jako Mia. Až do teďka mi to vrtá hlavou. Mám ale důkaz. To byste nevěřili, mám na nohách modřiny! Strýčkovi jsem se raději nesvěřila, ještě by na mne poslal doktory. Teď ležím a celá nedočkavá čekám, zda se mi bude zdát znovu ten sen nebo co to mělo být... Držím si palce .....
(Tak tady je první kapitola mé první povídky, mám jen jeden dotaz... Mám pokračovat? / )
22.5 1901 osm hodin ráno
Právě jsem se probudila! A zase se mi zdálo o svém druhém já, jinak to říct opravdu nejde. Napíši co nejvíc věcí, než je zapomenu. Tak jsem se zase probudila, i když spíše usla... bože to nejde napsat... prostě jsem se ocitla v kůži Lili Twertejnové. Zažila jsem ten nejkrásnější den v životě, poprvé jsem měla pocit, že kolem sebe mám lidi, kteří mě mají radi takovou jaká jsem a ne jako můj pošetilý strýc. Dnes jsem byla s Katie u vody a cákaly jsme se tam celé dvě hodiny. Pak jsem se byla projet na Maxinovy a vyvenčit Pana Jixe. Maminka se mi snažila vrátit paměť, ale nic nezabírá, řeknu vám, maminka je opravdu úžasný člověk. A zjistila jsem, že bydlím ve vesnici nedaleko mého města. Tak mě napadlo, že bych se tam někdy zajela podívat, kdo ví, co by tam na mne čekalo. Docela se děsím, že kdybych já jako Mia jela do vesničky, mohla bych potkat Lili? Je možné, že někde žije opravdvý život nějaká dívka, že já ve snu prožívám její příběh? Někdy mám pocit, že nevím, co je skutečnost a je mi z toho divně. A právě před chvílí jsem dospěla k názoru, že nechci být Mia, ta dáma ze zámku, že toužím po normálním životě, který mi strýc nedopřává a nikdy nedopřeje. Snad dnešek přetrpím, už se nemůžu dočkat noci...
23.5 1901 asi pět odpoledne
Super, vyšlo to! Zítra pojedu do Venistwetu, což je malinká vesnička z mého dokonalého snu. Strýčkovi jsem řekla, že se tam koná každoroční sjezd mladých dam. Jsem docela nervozní, co tam najdu a taky, co budu dělat, pokud tam nebude nic... No nic napíšu, až se tam vypravím...
24.5 1901 pul jedné v noci
To co jsem zjistila, mi stále ještě nahání slzy do očí. Sedím v domě Lili Twertejnové, které nejspíš kradu její vlastní život. Abyste to pochopili, napíši, co se dělo od doby, co jsem se vypravila do Venistwetu.
Přijela jsem do už pro mne známé vesničky. Byl to zvláštní pocit, znát místo jen ze snu. Přesto jsem to tu znala jako vlastní boty. Okamžitě jsem věděla, kam jít. Úleva i strach naráz mě přepadli, když jsem přišla před můj nebo nevím, jestli můj dům. Úleva proto, že opravdu existuje a že nejspíš nejsem úplný blázen a strach z neznáma. Co když najdu Lili?! Co pak budu dělat? Mám říct: "Ahoj, o tobě se mi zdá každou noc." ? Tiše jsem zaklepala a zatajila dech. Chvíli bylo ticho a pak někdo otevřel dveře. Byla to maminka, měla oči zarudlé a v ruce kapesník. Zeptala jsem se: "Dobrý den, mohla bych si svámi promluvit mam-?" Málem jsem jí řekla maminko... Neštastně se usmála a pozvala mne dovnitř. Zkoumavě se na mne dívala a já to najednou nevydržela a vše jí pověděla. Celou dobu byla ticho a pak řekla: "Víš, Mio, ona no... Lili... upadla před třemi dny do kkkómatu..." Z očí jí vytryskly slzy. Nechápala jsem to, jen jsem tupě zírala. Pak jsem vykoktala: "To je mi hrozně líto, já... já nevím, jak mám ty sny zastavit, já... asi jí beru její vlastní život...to já přeci nechci... I když mi vlastní nevyhovuje, udělala bych vše, abych jí její vrátila. Já....-" Maminka mne objala, to jsem nečekala. Už i na mne to bylo moc a nechala jsem, aby mi slzy tekly proudem.
Teď sedím v pokoji cizí holky, která leží v tvrdém spánku. Cítím se strašně provinile. Porvé se netěším na noc....
25.5 1901 6hodin večer
To, co jsem vymyslela, mi opravdu nahání strach, ale udělám to! Aspoň pro Lili ano. Celou noc jsem měla čas si to promyslet a rozloučit se s mým nočním "životem". Byl to neuvěřitelně smutný večer. Rozhodla jsem se totiž, že pokud se zabiji ve snu, snad vrátím život Lili. Klepu se strachy, ještě nikdy jsem neumírala, i když to bude jen ve snu, pomyšlení na to je opravdu depresivní! Bude to bolet? Co když zemřu doopravdy?! Tuhle otázku si pokládám snad každých 5 minut. Celý sen jsem si užívala života, se kterým se loučím, jak nejvíc jsem mohla a snažila se nemyslet na to, co hodlám příští noc udělat. Když jsem se vzbudila, už v mém pokoji byla maminka. Smutným a roztřeseným hlasem jsem jí řekla: "Byla jste pro mne ta nejlepší matka. Až dnes v noci něco udělám, nejspíš už mě nikdy neuvidíte... mám vás ráda..." Usmála se na mě a objala mě. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce... Snažím se usnout co nejrychleji. A nemyslet na to, co přijde....
26.5 1901 asi tak ve 4 hodiny v noci
Brrr...Brrr. To je hrozné! Už hodinu sedím a přemýšlím, jak nejlépe shrnout to, co jsem udělala. Tak tedy... Když jsem se vrátila do těla Lili, byla už jsem rozhodnutá skoncovat s tímto sněním a tedy zachránit Lili. Bylo však mnohem lepší o tom uvažovat než to doopravdy udělat. Celý den jsem to odkládala a co nejvíce si užívala. Když se však začalo stmívat, neměla jsem navybranou, teď nebo nikdy! Našla jsem si vysoký útes za vesničkou. Celá jsem se hrozně klepala a vduchu si opakovala: "Je to jen sen, nic se mi nemůže stát NIC". Zavřela jsem oči a skočila. Byl to opravdu zvláštní pocit. Přišlo mi jako bych letěla celé hodiny a nikdy neměla dopadnout. Cítila jsem se tak volná. A pak jsem uviděla tu hroznou podívanou, pode mnou jsem viděla sebe samu, jak ležím v louži krve stočená do nepřirozené polohy. A pak mi bylo vše jasné, nebyl to sen, já se zabila, jsem MRTVÁ. Bylo to hrozné.
Pak už si na nic nepamatuji. Vzbudila jsem se až tady, spadl mi kámen ze srdce. ZVLÁDLA jsem to! Musím se jít podívat jestli se Lili probudila! Jsem si jistá, že bude v pořádku!
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrFRozhodla jsem se začít novou komentářovou povídku. Jednak pro zpestření, ale hlavně taky protože mě ta stará začala nudit. A myslím, že nejsem jediná. Pravidla jsou stále stejná, ale raději je zopakuji:
Já napíši nějakou větu a vy v komentářích přidáváte děj po 2-3 větách. Tak začneme:
Něco se stane... Věděl to. Nikdo by mu to nevěřil. Lee naštvaně hodil batoh na postel.
táák a pokračujte:)
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF
Ahojky, u pár blogů jsem odkoukala úžasnou věc. Zkrátka řečeno, jde o to, že já napíšu začátek nějakého příběhu a vy pak v komentářích budete asi tak po dvou větách přidávat děj. Tak tedy:
Dneska mám narozeniny, pomyslela si pochmurně dívka sedící na břehu řeky. Připadala si tak sama jako nikdy, její adoptivní rodiče se o ní vůbec nezajímali, jako by byla jen vzduch, vlastně si jako vzduch připadala....
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF
Ráda bych na tento blog psala krátké povídky, nejdřív bych však ráda věděla, jestli se vám líbí, jak píši a tak vám na ukázku ukážu pár mých starých slohů ze školy. Prosím, napište upřímně, jestli jo nebo ne. Samozřejmě to není nic moc, protože témata jsou předem daná, takže kdybych něco vymýšlela jen tak, bylo by to asi lepší, je to je na zkoušku.
Vaše Lucinda
1) "Já a válka"... je to už rok starý, tak sami posuďte:
Než jsem tento sloh začala psát, nemohla jsem na toto téma vůbec nic vymyslet, jelikož se mě válka nedotkla. Ale až po vyprávění dědy babičky i brababičky jsem si začala uvědomovat, jak asi žili lidé za války.
Já jsem dnes nespokojená, protože jsme postavili dům, ale ještě mu chybí fasáda... Ale mému dědovi jednoho dne spadla do domu bomba. A já se tady zahazuji s nějakou fasádou, zatímco děda byl rád, že mu nespadly na hlavu stěny a střecha!
Mojí prababičce bylo 20 let, když se osvobozovala Praha (konec války). Tehdy pracovala jako zdravotní sestra. V té době padaly v Praze samé bomby a umíraly denně stovky mladých vojáků. Vždy jen přijel do nemocnice náklaďák plný těch vojáků (mrtvých i živých!!!) a prababička je měla s ostatními sestrami rozdělit. Mrtvé házely na hromadu a živé na sál! V dnešní době si lékaři stěžují na těžkou práci a já si myslím, že by jim měl někdo vyprávět, jakou hroznou práci museli dělat doktoři za osvobozování Prahy. Možná by pak změnili názor...
Jsem opravdu šťastná, že žiji v míru, ale zároveň si uvědomuji, že všechny státy nežijí v míru... Dokážete si představit děti žijící ve válce? Fotky zkrvavených a často i postřelených dětí, ale dokonce NEMLUVŇAT mi nahánějí husí kůži. Když nějaké dítě přežije válku bez zranění, i tak ho válka nějak poznamená. Ne fyzicky, ale psychicky!! Od pradávna ve světě panovaly války ... např. Sumerové podlehly Akkadům, Akkadové Asiřanům ... Mykény Dórům atd. Nejde zařídit svět bez těch krutých válek??! Proč se jednotlivé státy nespokojí se svým územím a nepřestanou se navzájem dobývat?! Vždyť válkami ničí to, co lid do té doby budoval? Tak se zamyslete, jsou války k něčemu?
2) Ve škole jsme dostali pitomý téma, tak jsem ho zpracovala tak trošičku po svém ... "Můj kraj":
Když se řekne "můj kraj", většině z vás se zajisté vybaví různé památky, přírodní krásy a hodnoty, na které je váš kraj pyšný. Dlouho jsem přemýšlela, o čem bych měla psát a pátrala po charakteristikách mého kraje. Ne že by můj kraj, tedy kraj Středočeský, neměl hodně krásných míst a památek, ale pořád jsem nepřicházela na to, co by bylo hlavní myšlenkou mého slohu. Nepřišlo mi totiž zrovna kreativní psát například: V mém kraji se nachází hrady: Karlštejn, Křivoklát, Kokořín, Šternberg nebo také zámek Dobříš. A tak jsem přemýšlela dál ... Napadlo mě například, že bych mohla popisovat místa, na která ráda chodím, ale to mi také nepřišlo jako to pravé ořechové.
A pak BUM a bylo to. Konečně jsem na to přišla. Kdybych totiž popisovala památky Středočeského kraje, měla bych tento sloh nazvat Náš kraj, ne můj. Uvědomila jsem si totiž, že pro mě můj kraj necharakterizují památky, ale lidi, které mám ráda, bez nich bych se totiž v žádném kraji necítila dobře. Opravu můj kraj tvoří moje rodina a moji přátelé. Každý jejich úsměv je jako nový strom, plod nebo kvítek a dohromady tvoří ten nejkrásnější kraj, můj kraj.
Tak abych o mém kraji teď také něco řekla:
Jednou z hlavních krás MÉHO kraje je moje rodina, do které patří můj táta Zdeněk a moje máma Katka, kteří jsou mi vždy oporou, mají mě rádi, i když se občas hádáme. Dále moje mladší splašená a nikdy neunavená sestra Valča, s kterou je často legrace, jako třeba když naučila našeho vlčáka Ronnyho skákat na trampolíně a moje babičky a dědečkové. Můj kraj také tvoří kamarádi, kteří se na mě nevykašlou, když je nejvíc potřebuji. Svět bez těchto lidí by mi připadal jako vyprahlá poušť bez života..
3) A do třetice jsem dostala za trest na občance napsat na A4 text o pořekadlu "Boží mlýny melou..." xD
Jak praví staré české pořekadlo. Možná si to lidé neuvědomují, ale každé pořekadlo či přísloví lidé vymysleli na základě vlastních zkušeností. A to znamená, že by mělo platit i v reálném životě lidí (většinou).
Když se podívám kolem sebe, vidím, že bych na každém člověku mohla použít dvě tři pořekadla. Například když jsem byla v páté třídě, dělali jsme s naší třídní učitelkou přípravy na přijímačky a pár lidí při přípravných testech podvádělo a já nebudu jmenovat, kteří to byli. No prostě ti lidé, kteří podváděli a připisovali si do svých testů body navíc, měli ,,lepší‘‘ výsledky než ostatní. Všichni si o nich mysleli, že jsou vážně dobří. Ale přijímačky neudělali. Jen doufám, že si uvědomili, že podváděli hlavně sami sebe. A právě tady platí přísloví Boží mlýny melou pomalu, ale jistě nebo taky Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Dokázala bych vymyslet ještě pár přísloví pro tento případ (jako třeba Na každého jednou dojde), ale dvě asi stačí... :D
Chápu, proč mám psát za trest zrovna toto přísloví. J
† 09. 07. 2011 | kód autora:
GrF Tak jsem se rozhodla zpestřit můj blog povídkovou soutěží. Jelikož jsem s blogem začala nedávno, termín konce soutěže stanovím později. V této soutěži mi budete posílat vlastní povídky tentokrát na téma: Obklíčeni tmou. Povídka by měla být min. na dva odstavce, rozhodně však nestanovuji přesnou délku. Vše posílejte na luci@mistr.info nebo na xmistrova@seznam.cz Budu se těšit na každou povídku, všechny zveřejním tady na mém blogu. Vítěz dostane cenu a "diplomek" dle dohody. Už se moc těším, děkuji všem a soutěž odstartovávám dnes 14.6.2010. Napíši ještě týden před ukončením, aby měli ti, co teprve začali, šanci svou povídku dopsat. Aktuality najdete v této rubrice. :-)
P. S. Počet odevzdaných prací najdete o řádku níž, aktualizuji ji každých 24hodin.
Odevzdané práce: 5
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
