Procházím se ulicí, kterou tak dobře znám. Viděl bych dlažební kostky, které jsem jako malý často pozoroval,šedé fasády domů, pouliční lampy, svou oblíbenou kavárnu, jenže nemůžu. Něco je tu jinak, to já jsem jiný, nevidím. Nevidím nic. Ani domy ani lampy ani kavárnu. Vůbec nic.  Jdu tedy dál vstříc temnotě, jen zvuky mích kroků, mě dokazují že stále jdu... "Tome!" Slyším za sebou známý hlas. "Tome, mrzí mě,že si..Tome?" Zrychlím, nepotřebuji utěšovat. Někdo  mě chytne za ramena. " Poslouchej mě, nemá smysls se trápit. Už s tím nic neuděláš. Teď půjdeš se mnou, zastavíme se v kavárně a něco si dáme, ano?" Neodpověděl jsem. Chytla mě a táhla směrem ke kavárně, nebránil jsem se.