Jsem tu sám. Uvědomil jsem si, když jsem se probral. Byl jsem na poušti. Netuším jak jsem se sem dostal. Dokonce ani nevím kdo jsem. Vždy když už jsem si myslel že už sem jen krok k tomu, abych si vzpomněl kdo jsem sem se ocitl zase na začátku. Vše co jsem viděl byl jen písek, nebe a žhnoucí slunce, kamkoliv jsem se podíval. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem prostě šel. Má situace se mi zdála ještě bezútěšnější, když se krajina neměnila. Šel jsem dál možná minuty, hodiny a kdoví třeba dny. čas tu nehrál roli. Měl jsem žízeň a hlad, ale šel jsem dál. A pak, v jednu chvíli už jsem dál nemohl. Možná to bylo tím, že jsem si uvědomil, že to nemůže být realita, nebo že to nemá smysl. Dřepl jsem si do ohnivě horkého písku a zavřel oči, v tu chvíli jsem si přál zemřít.