21.5. 1901 asi něco po desáté v noci
Asi bych si měla začít psát "deník", protože se mi stalo opravdu něco divného.... Jmenuji se Mia Mcrockforthová a zítra mi bude osmnáct. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo jen pár měsíců a tak žiji se svým strýcem v jeho sídle. Můj strýc patří k typické střední vrstvě a snaží nebo spíš snažil se mne vychovat jaksepatří jako mladou dámu. Je mi opravdu líto, že mne vždy jen viděl jako něco, co musí provdat co nejbohatěji, jen jako osobní zisk. No abych moc neodbočovala od věci...
Všechno to začalo včera večer... Bylo opravdu krásně a já si otevřela okno k terase v mém pokoji... dlouho jsem poslouchala zpěv ptáků a šum přírody a zanedlouho jsem usnula. Šok pro mne nastal, až když jsem se vzbudila... Ležela jsem totiž v úplně cizí posteli. Rychle jsem vstala, abych se podívala, kde to jsem, co mě však zarazilo, bylo zrdcadlo uprostřed pokoje (né tak úplně to zrdcadlo spíš ten odraz v něm
. V tom zrdcadle jsem viděla někoho jiného. Pak mě něco napadlo. To je určitě jen sen... Byl ale tak reálný. Prohlédla jsem si pečlivě tento útulný pokoj, zdál se opravdu malý a chudý, něčím mě však přitahoval. Pomalu jsem vyšla z pokoje a uviděla malou holčičku s králíčkem v ruce. Neváhala jsem a zeptala se: "Kde to jsem? Co se mi to stalo? Kdo jsi ty?" Dívenka se unaveně usmála a povídá: "No tak, Lili, něco se ti zdálo. Jo mám ti vzkázat od maminky, že máš zajít za Maxinem, má prý pořádný hlad." "Cože, Lili, co to má znamenat a Maxin, kdo to je?" Holčička se na mě zamračila, ale odpověděla... Dozvěděla jsem se toto: Jmenuji se Lilian Twertejnová, žiji se svými rodiči a svou sestrou Katie v malém baráčku na venkově. Zítra mi bude 18 (aspoň něco odpovídá). Mám jednoho koně Maxe a psa Pana Jixe. Celý den jsem si náramně užila, měla jsem sice modřiny na nohou (Max je opravdu úžasný kůň), ale byla jsem šťastná a usnula sem brzy...
No a ráno jsem se probudila opět jako Mia. Až do teďka mi to vrtá hlavou. Mám ale důkaz. To byste nevěřili, mám na nohách modřiny! Strýčkovi jsem se raději nesvěřila, ještě by na mne poslal doktory. Teď ležím a celá nedočkavá čekám, zda se mi bude zdát znovu ten sen nebo co to mělo být... Držím si palce .....
(Tak tady je první kapitola mé první povídky, mám jen jeden dotaz... Mám pokračovat? / )
22.5 1901 osm hodin ráno
Právě jsem se probudila! A zase se mi zdálo o svém druhém já, jinak to říct opravdu nejde. Napíši co nejvíc věcí, než je zapomenu. Tak jsem se zase probudila, i když spíše usla... bože to nejde napsat... prostě jsem se ocitla v kůži Lili Twertejnové. Zažila jsem ten nejkrásnější den v životě, poprvé jsem měla pocit, že kolem sebe mám lidi, kteří mě mají radi takovou jaká jsem a ne jako můj pošetilý strýc. Dnes jsem byla s Katie u vody a cákaly jsme se tam celé dvě hodiny. Pak jsem se byla projet na Maxinovy a vyvenčit Pana Jixe. Maminka se mi snažila vrátit paměť, ale nic nezabírá, řeknu vám, maminka je opravdu úžasný člověk. A zjistila jsem, že bydlím ve vesnici nedaleko mého města. Tak mě napadlo, že bych se tam někdy zajela podívat, kdo ví, co by tam na mne čekalo. Docela se děsím, že kdybych já jako Mia jela do vesničky, mohla bych potkat Lili? Je možné, že někde žije opravdvý život nějaká dívka, že já ve snu prožívám její příběh? Někdy mám pocit, že nevím, co je skutečnost a je mi z toho divně. A právě před chvílí jsem dospěla k názoru, že nechci být Mia, ta dáma ze zámku, že toužím po normálním životě, který mi strýc nedopřává a nikdy nedopřeje. Snad dnešek přetrpím, už se nemůžu dočkat noci...
23.5 1901 asi pět odpoledne
Super, vyšlo to! Zítra pojedu do Venistwetu, což je malinká vesnička z mého dokonalého snu. Strýčkovi jsem řekla, že se tam koná každoroční sjezd mladých dam. Jsem docela nervozní, co tam najdu a taky, co budu dělat, pokud tam nebude nic... No nic napíšu, až se tam vypravím...
24.5 1901 pul jedné v noci
To co jsem zjistila, mi stále ještě nahání slzy do očí. Sedím v domě Lili Twertejnové, které nejspíš kradu její vlastní život. Abyste to pochopili, napíši, co se dělo od doby, co jsem se vypravila do Venistwetu.
Přijela jsem do už pro mne známé vesničky. Byl to zvláštní pocit, znát místo jen ze snu. Přesto jsem to tu znala jako vlastní boty. Okamžitě jsem věděla, kam jít. Úleva i strach naráz mě přepadli, když jsem přišla před můj nebo nevím, jestli můj dům. Úleva proto, že opravdu existuje a že nejspíš nejsem úplný blázen a strach z neznáma. Co když najdu Lili?! Co pak budu dělat? Mám říct: "Ahoj, o tobě se mi zdá každou noc." ? Tiše jsem zaklepala a zatajila dech. Chvíli bylo ticho a pak někdo otevřel dveře. Byla to maminka, měla oči zarudlé a v ruce kapesník. Zeptala jsem se: "Dobrý den, mohla bych si svámi promluvit mam-?" Málem jsem jí řekla maminko... Neštastně se usmála a pozvala mne dovnitř. Zkoumavě se na mne dívala a já to najednou nevydržela a vše jí pověděla. Celou dobu byla ticho a pak řekla: "Víš, Mio, ona no... Lili... upadla před třemi dny do kkkómatu..." Z očí jí vytryskly slzy. Nechápala jsem to, jen jsem tupě zírala. Pak jsem vykoktala: "To je mi hrozně líto, já... já nevím, jak mám ty sny zastavit, já... asi jí beru její vlastní život...to já přeci nechci... I když mi vlastní nevyhovuje, udělala bych vše, abych jí její vrátila. Já....-" Maminka mne objala, to jsem nečekala. Už i na mne to bylo moc a nechala jsem, aby mi slzy tekly proudem.
Teď sedím v pokoji cizí holky, která leží v tvrdém spánku. Cítím se strašně provinile. Porvé se netěším na noc....
25.5 1901 6hodin večer
To, co jsem vymyslela, mi opravdu nahání strach, ale udělám to! Aspoň pro Lili ano. Celou noc jsem měla čas si to promyslet a rozloučit se s mým nočním "životem". Byl to neuvěřitelně smutný večer. Rozhodla jsem se totiž, že pokud se zabiji ve snu, snad vrátím život Lili. Klepu se strachy, ještě nikdy jsem neumírala, i když to bude jen ve snu, pomyšlení na to je opravdu depresivní! Bude to bolet? Co když zemřu doopravdy?! Tuhle otázku si pokládám snad každých 5 minut. Celý sen jsem si užívala života, se kterým se loučím, jak nejvíc jsem mohla a snažila se nemyslet na to, co hodlám příští noc udělat. Když jsem se vzbudila, už v mém pokoji byla maminka. Smutným a roztřeseným hlasem jsem jí řekla: "Byla jste pro mne ta nejlepší matka. Až dnes v noci něco udělám, nejspíš už mě nikdy neuvidíte... mám vás ráda..." Usmála se na mě a objala mě. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce... Snažím se usnout co nejrychleji. A nemyslet na to, co přijde....
26.5 1901 asi tak ve 4 hodiny v noci
Brrr...Brrr. To je hrozné! Už hodinu sedím a přemýšlím, jak nejlépe shrnout to, co jsem udělala. Tak tedy... Když jsem se vrátila do těla Lili, byla už jsem rozhodnutá skoncovat s tímto sněním a tedy zachránit Lili. Bylo však mnohem lepší o tom uvažovat než to doopravdy udělat. Celý den jsem to odkládala a co nejvíce si užívala. Když se však začalo stmívat, neměla jsem navybranou, teď nebo nikdy! Našla jsem si vysoký útes za vesničkou. Celá jsem se hrozně klepala a vduchu si opakovala: "Je to jen sen, nic se mi nemůže stát NIC". Zavřela jsem oči a skočila. Byl to opravdu zvláštní pocit. Přišlo mi jako bych letěla celé hodiny a nikdy neměla dopadnout. Cítila jsem se tak volná. A pak jsem uviděla tu hroznou podívanou, pode mnou jsem viděla sebe samu, jak ležím v louži krve stočená do nepřirozené polohy. A pak mi bylo vše jasné, nebyl to sen, já se zabila, jsem MRTVÁ. Bylo to hrozné.
Pak už si na nic nepamatuji. Vzbudila jsem se až tady, spadl mi kámen ze srdce. ZVLÁDLA jsem to! Musím se jít podívat jestli se Lili probudila! Jsem si jistá, že bude v pořádku!
