Byla jsem opravdu potěšena, kolik lidí mi práci poslalo. Pět lidí, kteří si kvůli mé soutěži dali tu práci a sepsali příběh, to vážně potěší. :-) Teď k tomu hlavnímu: Vítězem této soutěže se stává Serena. Ostatní nevěšte hlavu, všechny práce byly opravdu krásné a tak jsem se rozhodla zveřejnit je tady všechny. Prosím, aby mi autor vítězné povídky dal na sebe e-mail, abych mohla domluvit diplomek atd.. Bylo to vážně těžké, měla jsem tři favority, ale ty zbývající dvě povídky byly taky super. Doufám, že mi to ostatní nemají za zlé, vítěz je jen jeden! Vážně plesám nad vašimi výkony. Tak tedy:
téma: Obklíčeni tmou
autor: Serena
Zamrkal jsem, snad s malou nadějí, že odeženu to, co mi nahánělo hrůzu a pozastavovalo tlukot o překot bijícího srdc
. Zběsile jsem potřásl hlavou a vykřikl v beznadějném zoufalství: "Nevidím."
Neschopen rozumně myslet jsem vyskočil z lůžka, na kterém jsem doposud ležel a dal se na slepý útěk neznámo kam, který skončil dřív než začal, protože jen dva kroky od mého lůžka stálo další, do kterého jsem prudce vrazil a zřítil se na zem.
Chvíli jsem sebou bezmocně zmítal zamotaný do pokrývky, kterou jsem s sebou stáhl ze svého lůžka, než se mi podařilo uvolnit. Položil jsem se na studenou podlahu a hlasitě oddechoval.
Otáčel jsem hlavou ze strany na stranu, ale nezahlédl jsem nic. Nic, jen všudypřítomnou tmu, která mě celého obestřela a vzala mi to nejkrásnější, co jsem kdy měl: pohled na svět. Cítil jsem, jak se mi do slepých očí hrnou slzy, jak stékají po tvářích a mokří mi vlasy. Slyšel jsem tichý tikot hodin, hlasy přicházející z velké dálky a...
Než jsem si uvědomil, co slyším, něco mi tvrdě dopadlo na břicho a vyrazilo mi to dech. Vzápětí se ozval polekaný výkřik a břímě z mého břicha zmizelo.
"Vy ležíte na zemi?" ozval se polekaný ženský hlas odněkud shora a mě došlo, co se stalo. Na lůžku, díky kterému jsem se ocitl na podlaze, leží slepá žena, která vstala
a stoupla na mě.
Opatrně jsem se posadil a natočil hlavu směrem, odkud jsem slyšel její dech.
"Upadl jsem," vyšlo mi z úst a já zavrtěl hlavou nad nesmyslností svého prohlášení. Určitě musela cítit náraz a slyšet mě na zemi. Proč se ale neozvala dřív?
"Není podlaha studená?"
Položil jsem dlaně na podlahu a pokýval hlavou. Potom jsem se ušklíbl tomu absurdnímu gestu, nahmatal nohu svého lůžka a opatrně se zvedl.
"Je."
"Když jsem se vzbudila a uslyšela vás, nemohla jsem uvěřit. Jak dlouho jste tady?"
"Já..." prohrábl jsem si rukou vlasy a zamyslel se. Všechno v mé hlavě bylo pomíchané a nejasné, nemohl jsem si vzpomenout na nic. Nic. Dokonce i mé jméno bylo pryč. Všechno ve tmě, která mi vzala krom očí i mysl.
"Nebojte, časem se rozpomenete," konejšil mě její tichý hlas, jako by dokázala číst myšlenky. Oddechl jsem si a položil se zpět do teplé postele. Přikryl jsem se až po krk a natočil hlavu směrem, odkud se ozýval její pravidelný dech.
"Kde to jsme? V nemocnici?"
"Ano... alespoň si to myslím... když nevidím, jen těžko se orientuji v čase i prostoru. Ležím tu dlouho, obestřená tmou a tichem. Teď jste tu vy a já si konečně nepřipadám tak sama."
"Nevím, jak vám moje přítomnost pomůže... ledaže by vás uklidňovalo, že obestřeni tmou jsme oba dva. Společně."
Ženský hlas kousek ode mne souhlasně zamručel a já si v tu chvíli uvědomil to, co ona už dávno: S ní v tom nejsem sám. Ona cítí to, co já. Je na tom stejně jako já. Je stejně jako já obestřena tmou.
Moje P. S. Plesám. Prostě bomba. Diplomek se brzičko dostaví. :-)
téma: Obklíčeni tmou
autor: Nikkishek
,, Elizabeth, koukej co udělal! Já to říkám pořád, je to problémový pes!" vykřikl můj páníček v kuchyni a mě jeho výkřik probudil. Došel sem k němu a chtěl sem mu oponovat, ale on mě opět okřikl, ať zmlknu a neštěkám. Ještě asi 10 minut se tam o mě hádaly a já nevěděl jak reagovat. Vždyť polovina věcí co o mě můj pán řekl, není vlastně pravda? Jak mu moje panička může věřit, zná mě ... Lehl jsem si ustaraně na malý kobereček před hořící krb, koukal jsem se dovnitř a přemýšlel jsem, co sem vlastně udělal tak strašného, že se kvůli mě hádají. Najednou doběhla moje paní, viděl jsem že pláče. Zvedl jsem hlavu a to ona už mě horlivě objímala, nechtěla mě pustit... Slyšel jsem, jak potichu brečí a jak zadržuje slzy, ale nešlo jí to ... Najednou mě pustila a do dveří vešel můj pán s obojkem a vodítkem v ruce. ,, Pojď mladej, půjdeme se projet" řekl mi a já sem hned vstal a spěchal za ním. Procházky s páníčkem byly super, vždycky mě bavily ... Nasadil mi obojek a vzal mě do auta ... Paní mezitím doběhla ke dveřím a vykřikla ,, Ne! Nesmíš, vždyť ..." páníček si mezitím sedl do auta a už jsme startovaly ...
---
Mohly jsme jet tak dobrou půl hodinku, když uprostřed noci zastavil v hustém lese, otevřel dveře a šli jsme ještě hlouběji ... Byl jsem bez vodítka, běhal jsem mu okolo nohou, a šli jsme dál a dál ... Najednou mě páníček zavolal, já k němu doběhl a on mi připnul k obojku vodítko. Šli jsme ještě chvíli a najednou jsme se zastavily ... Můj páníček mě odepnul od vodítka, vodítko omotal kolem stromu a mě připnul ... Začal jsem se bát. On potom vytáhnul sáček s granulema , položil ho vedle mě, a pomalu odcházel ... ,, Co se to děje?" pomyslel jsem si a chtěl jsem jít za páníčkem, ale byl jsem připnutý ke stromu ... Začal jsem sebou škubat, trhat, kousat do vodítka ale nic nepomohlo ... ,,Né, to snad né!" začal jsem na něho štěkat! ,, On mě tu chce nechat, to mi nemůže udělat!!" ... Páníček ale šel pořád dál a už se mi vzdaloval ... Já sebou škubal, trhal a chtěl jsem jít za ním, ale on asi nechtěl ... Lehl jsem si ... Položil jsem hlavu do tlapek a potichu sem kňučel ... Můj kňukot přešel až do hlasitého vytí, které ozvučilo celý les ... ,, Co jsem udělal? Proč mě tu tak připnul? Určitě si pro mě přijede, tohle je asi trest za ty noviny, co jsem mu nedonesl..." přemítal jsem si pořád v hlavě a dával si naději, že páníček se vrátí ... Marně ... Ležel jsem tam 3 dny se sáčkem granulí a bez pití ... Byl jsem už slabý, ale pořád jsem doufal ... Najednou jsem uslyšel nějaký štěkot, pomyslel jsem si, že to jsou další psy. Stoupnul jsem a škubl jsem tím provazem, který v té tmě vypadal jako vodítko... Utrhnul se já se vydal za tím štěkotem ... Síly mi ale nestačily a brzy jsem zpomalil ... Pořád jsem byl zaposlouchaný do toho štěkotu a tak sem nedával pozor ... Zakoplnul jsem o pařez, upadnul jsem a omdlel jsem ... Když jsem se vzbudil, packu jsem měl nateklou, měl jsem žízeň a ... byl jsem sám .... jak to tak vidím, už asi napořád ...
---
Lituji všeho, co jsem mohl udělat a neudělal jsem ... Chtěl bych vrátit všechno, uplně všechno ... Vždyť oni si mě vychovaly, oni si mě vzaly z útulku a naučili mě všechno ... A teď mě tu můj páníček takhle chce nechat? Co jsem udělal tak strašného, že mi to musí oplácet takovým strašným způsobem? Vždyť oni byly pro mě tá jediná rodina ... A on mi jí vzal ... Chvilkama sem se potuloval po lese, chvilkama sem odpočíval ... Byl jsem zeslábly, potřeboval jsem vodu ... Ležel jsem někde v měkkém mechu, nevnímal sem okolí a zase jsem usnul ... Bránil jsem se tomu, protože sem se bál, že už se neprobudím, ale ... podlehnul sem ... Pořád jsem si v hlavě přemýtal proč ... Copak jsem jim tak strašného udělal? ... Takhle ty dny ubýhaly jeden po druhém, já slábnul a moc sem nechodil ... Nastal večer a já usínal ... Dnes sem ale věděl, že to bude jiné ... Už sem neměl sílu se spánku bránit ... Schoulel jsem se do klubíčka a usnul jsem ... Najednou jsem měl konečně sen. Byl krásný. Zdálo se mi prostě všechno, uplně všechno. Začalo to tím, jak si mě v útulku moji páničci vzaly z útulku, pak jak jsem se oběvil ,,doma" ... Ách, doma, tam to bylo úžasné. Vždycky plná miska jídla a čerstvá voda... Zdál se mi vlastně celý život v jednom snu ... Najednou jsem se probudil, ale byla stále noc ... Co se to děje? Porozhlédnul jsem se a vidím, že přijíždí auto mé paničky. ,, Hurá!" vyšťěknul jsem ale co to ?... Co se děje? Já se ... Já se neslyším?!! ... Stoupnul jsem si, noha byla zcela v pořádku, popošel sem teda pár kroků a vidím ... né ... Tohle né! ... Panička mezitím ke ,,mě" doběhla, a když mě uviděla ležet v mechu, klekla na kolena a začla strašně brečet ... Já se chtěl rozběhnout k ní ale ... Pořád sem tam ležel a vlastně i byl tady ... Já sem ... Já sem mrtvý? ...
---
Elizabeth mezitím seděla u mého těla a brečela ... Najednou padla na mé tělo a objala mě ... Chci se tam vrátit, chci tam být, chci se postavi a rozběhnout se za ní chci tam skotačit na poli, nosit jí klacíky, tenisáky, disky, cokoliv! Prostě chci ještě být ... Najednou se mi všechno zdalovalo ... Ne ... Nechci nikam jít! Chci být s ní! ... Chci toho přeci tolik? ... Najednou se mi před očima zatmělo a já slyšel poslední tlumené vzlyky mojí paní ... Začal jsem výt, víc a víc ... Už teď mi chyběla ... Okolo mě se obepínala tma ... Tma beznaděje, tma která simbolizovalal konec ...
Moje P. S. Super! Vážně zajímavý, psát z pohledu zvířete... Myslím, že s tématem tady není vůbec problém, ne? :-)
téma: Obklíčeni tmou
autor: džohy
Eva:
"Kdo je tam." "haló." Jsem snad blázen?! Nebo třesk té rozbité vázy byl jen v mé hlavě? "to je smutný" řekla jsem a ani jsem si neuvědomila, že mluvím na hlas. "co je smutny?" zeptal se ztiché tmy chraplavý hlas. Věděla jsem, že je mi nějak povědomý, ale nebyla jsem si úplně jistá. Straně jsem se lekla, ale než jsem stihla vykřiknout, někdo mi zacpal pusu. Je však pravda že pokud bych vykřikla nikdo mě neuslyší. Nikdo není doma, nebo možná je, ale to vyjde nastejno. Nemají mne rádi. Jsem nechtěné dítě, nenáviděli mě. Budou jen rádi pokud mne zabije.Došla jsem k názoru, že mě ten neznámý doopravdy zabít chce. Ale řekla jsem si- Tak si pojd- pojď už chci zemřít! Nikomu to nebude vadit, když zemřu, tak už to chci mít za sebou, je mi to jedno. Začala jsem se zmítat. Souboj byl předem prohraný. Ale co komu to bude vadit?!
Neznámý:
Cítil jsem jak se dusí, věděl jsem, že už dlouho žít nebude a dělalo mi to dobře líbila se mi její bolest. Následky mi byli ukradené, rozhodl jsem se, že ji pomalu umučím. Křičela, ale bylo jí to k ničemu. Rodiče byli pryč a dům byl daleko od města kde by se dala najít něaká pomoc. Mohl jsem si s ní dělat co jsem chtěl. A taky jsem dělal, byla tak slabá a bezmocná. Měla hroznou smrt. A ktomu dostala možnost mě vidět. To pro ní musle být další šok...Její vlastní bratr. Mně vždyck jedinému důvěřovala, já jí utěšoval. A pak takhle zradil. Ne já jí pomohl!! Ona nechtěla žít, udělal jsem dobře! Ale přesto mám lehké výčitky svědomí. Trpěla a to není dobře. Ale stím už nic nenadělám. Teď se budu soustředit na svou budoucnost.
Matka:
"EVO?!! dělej pojď sem!! EVO! kde si sakra" "EVO!!!!??" Matce už dochází trpělivost. Kde ta pitomá holka ksakru je?! Pořád jen problémy. Jde se podívat na půdu. Je tam tma jako v pytli a tak si musí vzít baterku. Vyjde dovnitř a o něco zakopne. Co to bylo?? Po svítísi tím směrem vykřikne omdlí. Není divu právě zahlédla v mihotavém světle baterky zubožené tělo své dcery.
Tu nahoru vyjde i otec. Leknutím se zblázní (myslí si že je matka mrtvá) a pokusí se zabít puškou původně na zdi. To se mu však nezdaří protože puška není nabitá. Proto skočí z okna. Pak příjde bratr ketrý zabije matku vlastní zbraní aby bylo o svědka mín. A když chce odejít šlápne na hrábě které schodí hnízdo s bodfavým hmizem který ho ubodá. A jak zkončí slavná tragédie Umberhaleiků? najdou je tam sousedé, ale to už jsou dávno všichni mrtví. Tento přiběh doteď straší místní obyvatele.
Moje P.S. Johy, super! Zajímavý. :-) Njn, tohle jsi prostě ty, samá vražda. :D
téma: Obklíčeni tmou
autor: Linett
Své rodiče mám moc ráda a oni mají rádi mě. Ptáte se kde je háček? Nejsou skoro vůbec doma. Vracejí se jen na víkendy a někdy ani to ne. Je mi čerstvých šestnáct a od svých 10ti let se o sebe starám sama. Rodiče bydlí ve svých kancelářích a domů mi posílají jen peníze. Chápu, že musí pracovat, ale tohle je prostě moc.
Je pátek a tak si znudy zapnu TV. Na mě je jedna zvláštnost, nesnáším horory s duchařinou a nadpřirozenem maximálně brutální, alle v nich je až příliš málo děje. Můj nej. film horor být prostě nemůže. Byla jsem unavená a tak jsem usla jak napotvoru. Když jsem se probudila, v televizi běžel kruh. Zakoukala jsem se, přestože jsem věděla, že pak nebudu alespoň 3 dny spát. Film běžel dál a mě se docela líbil. Pak jsem se, ale začla opravdu bát. Chtěla jsem televizi vypnout, ale i když jsem mačkala ovladač jako šílená, nechtěla se vypnout. Byla jsem moc unavená na to abych vstala z postele a vypnula film manuálně a to se mi vymstilo. Později sem usnula.Probudila mě ostrá bolest v noze a chlad. Ta holka, Samara, se na de mnou sklánělaa okusovala mi nohu. Zařvala jsem: "PROBOHA, JÁ TI NIC NEUDĚLALA! NECH MĚ!" Ale nebylo mi to nic platné. Snažila jsem se jí vyškubnout, zmítala jsem se v bolestech. Kruh skončila a Samara se vrátila do Televiza a já upadla do sladkého bezvědomí. Ráno jsem se probudila. Televize běžela. Nevěděla jsem co se stalo. Nic mi nebylo. Vše bylo v pořádku. Když jsem se však pohnula, projela mnou ostrá bolest. Vyjekla jsem a podívala se na nohu. Měla jsem pryč kus masa. Doplazila jsem se do koupelny a v zrdcadle jsem spatřila sebe samou, jak mi z úst odkapává krev. To NENÍ možné!! Vypadá to jakoby to nebyla Samara kdo mě zmrzačil, ale já sama. JÁ SI SNĚDLA KUS NOHY! Rodiče mě našli později napůl ohryzanou nohou a odvezli mě do nemocnice. Dávali si to za vinu a oba dali v práci výpověď. Když jsem se vrátila z nemocnice domů zrovna vypli proud. O půlnoci jsem se vzbudila a mám opět krvavou PUSU! K dyž jsem uviděla v šeru, že jsem snědla vlastní rodiče utekla jsem pryč. Zůstali v domě sami, navěky polapeni tmou....
Moje P.S. Omlouvám se, Džohy! :D Oproti tvojí povídce je její příběh slaďáček. :D Teď vážně. Na můj vkus je to dost masochistické, ale určitě dost zajímavý, jen tak dál. :-)
téma: Obklíčeni tmou
autor: Romíšek
Poražená Temnota
Útěk.. už tak dlouho se o něj snažím a nic !! Pokaždé když se o takřka pár centimetrů na posteli pohnu, stočí se ke mně šest párů jasně žlutých očí. Zase to nevyšlo, kruci ! Takže další z těch odporných probdělých nocí, které tu nedobrovolně strávím. Zasyčela jsem. Jedna z těch příšer ke mně stočila zrak a žluté oči se zúžili na úzké štěrbinky.Odfrkla jsem si a ta zrůda vycenila dlouhé bílé tesáky. Radši sem ulehla zpět na bok. Snažila jsem se usnout, ale na posteli z tvrdé oceli se usíná opravdu špatně.
Probudil mě prudký úder do žeber. Po mém bolestivém výkřiku se ozvalo spokojené zachrochtání. Podle stínů v této plesnivé cele jsem určila tak třetí hodinu ranní. Achjo, Zase mě potáhnou do tý smradlavý komory, kde budou čekat, až jim vypovím, kde jsem schovala onen perleťový medailonek Slz. Netroufnou si mě fyzicky mučit, vypadám tak křehce.. Z mého rozjímání mě vytrhl silný stisk obrovské tlapy s zažloutlými dlouhými nehty, které se mi zaryly pod kůži. Bolelo to, ale vykřiky jsem polykala a kousala se do rtu. Nechtěla jsem té odporné příšeře dělat radost. Ten obzvlášť nechutný Dirlop zavrčel a prudkými pohyby mě rval za zakrvácené rameno k těžkým okovaným dveřím se sedmi závorami. Z pod vesty z těžké kůže vytáhl osm železných klíčů a těžká pouta pokrytá rezí. Dávala jsem si velký pozor, který klíč patří k poutům, a pečlivě jsem si ho prohlížela, abych si ho pamatovala. Byl ze všech klíčů nejmenší, více zrezlý a byl trochu ohnutý. Na hlavičce klíče jsem si všimla něčeho vyrytého. To cosi vypadalo jako písmena, ale nedalo se to přečíst. Dirlop si všiml, že se nějak moc zajímám, uštědřil mi tvrdou ránu do týla a na mé hubené ruce nasadil masivní pouta. Pak začal odemykat závory. Když je všechny odemknul, dveře se nepatrně nadzvedly a zdálo se lehké je otevřít. Dirlop popadl řetěz přikovaný k poutům a táhnul mě temnotou. Naschvál se mnou smýkal a já při každém pátém kroku upadla. Té ohavě to přinášelo uspokojení a dál se bavil. Dotáhnul mě až k dalším těžkým dveřím. Zaklepal a cosi zachrochtal. Dveře se s rachotem otveřely a Dirlop mě silným úderem do zad vhodil dovnitř a zabouchl dveře. V malinké místnosti plápolala slabým plamínkem jen jedna louč, která vrhala na kamenné zdi temné stíny. Uprostřed komory stála kamenná stolička. Posadila jsem se a čekala, kdy mě opět pustí.
Musela jsem usnout, protože mě opět probudil Dirlop, tentokrát ostrým zataháním za vlasy. Opět jsem nic neprozradila a opět mě potáhnou zpět do cely. Ale najednou začne hlasitě zvonit zvon na vrcholu této pevnosti. Dirlop sebou trhne, ví co to znamená. Poplach. Medailon je blízko. Všichni se musí okamžitě dostavit ke svému pánovi. Dirlop si neodpustil pohrdavý pohled a udeřil mě do boku. I přes bolest jsem se snažila, abych ani koutek nezkřivila. Dirlop se chrochtavě zasmál, tedy se mi to asi nepodařilo, a chvatně odešel z komory. Já se opět posadila na stoličku. V tom můj mozek zachvátil nápad.. Tohle je moje šance! Pokusila jsem se jen pohnout. Nic. Postavila jsem se a udělala pár kroků. Nic. Strčila jsem do dveří. Ano! Byly špatně dovřené. Po špičkách jsem se co nejrychleji dostala z komory ven a schovala jsem se v temném koutě u zdi komory. Dirlop se s dusotem vrátil, když si uvědomil, že mě tam nechal. Teď nebo nikdy, řekla jsem si a skočila po Dirlopovi. Byl tak zaskočený, že nevydal ani hlásku a já mu rychlým pohybem vytáhla meč z pochvy a jedním prudkým úderem srazila hlavu. Snažila jsem se nevnímat ten zápach z černé dirlopí krve a rychle hledala svazek klíčů. Rychle jsem odemkla pouta ale klíč jsem si vzala sebou. Co nejtišším během jsem se dostala z budovy ven.
Do plic mě udeřil ledový venkovní vzduch. Rychle jsem se vzapatovala a šplhala po kamenné zdi až na úplný vrchol pevnosti. Cestou jsem narazila na několik Dirlopů, ale stále jsem měla ten ostrý meč oné obludy a tak jsem je rychle překonala. Když jsem se dostala až na samou věž se zvonem, co nejrychleji jsem vyběhla těch 700 schodů ke zvonu. Když jsem doběhla, nemohla jsem popadnout dech, ale hbitými skoky jsem se dostala až pod zvon. Uvnitř toho gigantního zvonu byla malá dírka. Z pod vlasů jsem vytáhla malý váček a z toho křišťálový klíč. Strčila jsem ho do dírky a otočila. Bez jediného zvuku mi do natažené ruky spadl medailonek. V stříbrném světle měsíce se perleť ještě více třpytila. Zazvonila jsem na zvon a vyběhla na nejvyšší bod pevnosti. Dirlopové se vyhrnuli ven, aby viděli co se děje. Viděla jsem i samotného krále Dirlopů, krále temnoty, Farriena. Jeho karmínové oči se rozšířili a upřeli se na třpytící se medailonek v mé ruce. S úšklebkem jsem zvolala: "Nechť slzy perletě zničí tuto pevnost, a tebe, Farriene, zvrhne do toho nejtemnějšího kouta pekla !" a otevřela jsem medailonek. Ten se vznesl, rozzářil se jako doběla rozžhavené železo a na duhové perleti byla vidět jediná blýskavá kapka. Slza Amonierova, pána našeho. Slza Chvíli zářila, pak se zatřásla a pomaličku sklouzávala. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak slza padá pomalu dolů na zděšené Dirlopy a bledého Farriena. Když slza dopadla, ozvalo se jemňoulinké cinknutí zvonkohry. Hned po tomto božském zvuku se celá pevnost začala hroutit. Uprostřed dvora, kde stáli Dirlopové, se objevila trhlina do pekel a Dirlopy se žalostným kvičením pohltila. Farrien se na mě podíval žhnoucíma očima a přísahala bych, že jsem v jeho tváři a zlomek sekundy viděla strach. Pak se ušklíbl a zařval: "Amoniere! Já se vrátím, a zničím tebe i všechny čisté duše!" a s řevem se propadl do horoucí lávy. Když se začaly bortit stěny pevnosti, z medailonku se začala linout duhová pára. Ta mě obestoupila a vynesla k oblakům.
.. Něco mě šimrá na tváři. Pootevřela jsem oko, a spatřila slunce. To paprsky si hráli na mém obličeji. Vstala jsem a uviděla Amoniera, v perleťových šatech s ametystovou korunou na hlavě a křišťálovou korunou v ruce. Chvíli se na mě díval něžnýma azurovýma očima a poté promluvil: "Aranis, tvá čistá duše a vnitřní síla nás zachránila před věčnou temnotou. Už nejsme jejími otroky, temnota ustoupila. Už nejsme obklíčeni tmou. Děkuji ti za všechny čisté duše naší krásné země Itiniet. Na důkaz toho, že jsi nás zachránila a rozehnala temnotu, vezmi si tuto korunu. Je symbolem krásy, čistoty a síly duše. Ty jsi nejjasnější důkaz. Žij navěky, Aranis, dcero Lucanasova, věčnou slávu a dík tobě." ,usmál se, spjal ruce a odešel. Nasadila jsem si křišťálovou korunu.. Najednou jsem seděla na uctívaném trůnu země Itiniet, hleděla jsem na spokojený lid. V levé ruce jsem držela rezavý klíč od pout. Zabolelo mě raněné rameno a pousmála jsem se. Pohlédla jsem do pravé ruky. Medailonek se perletil jako by se nic nestalo. Najednou se vznesl. Chvíli ještě zářil, poté se zklidnil a na perleti se objevila poslední kapka, poslední slza. Ta se chvilku třásla, pak se zablyštila a poté se proměnila v duhovou křišťálovou perlu. Ta se mi na stříbrném řetízku zavěsila na krk. Perleť na medailonku se naposledy zablyštila, objevila se duhová mlha a pohtila medailonek. Perleťový medailonek slz se vytratil. Asi už nebude slz Amonierových potřeba. Věčný mír a klid Itiniet !!
Moje P.S. Úžasný, můj druhý favorit! Nakonec jsem se ale rozhodla pro Serenu, tak doufám, že mi to nemáš za zlé. :-) Ty bys mohla psát nějaké fantasy knížky, vážně..
